Lemonheart club: pohádka
...čas nachýlil a po krutých týdnech ve vražedném paneláku s upečeným počítačem jsem dospěl na konec této trnité cesty a konečně jsem porodil... Tak jsem to klukům z kapely Lemonheart club napsal, když jsem jim posílal hotový klip.
Není to dílo nijak dokonalé, jak bych si sám přál.Ale vytvořil jsem speciálně pro kluky za šílených časových podmínek. Musel jsem ho udělat třikrát tak rychleji než ostatní projekty, protože stopážPohádky byla 6 minut a 55 sekund. Přemýšlel jsem jak to udělat, jak vytvořit jednoduchý vizuální jazyk - všechno stojí na temnotě, která dává základ celému prostoru, jak v baroku nebo v komiksech Mika Mignoly a udělat to v takové kvalitě, aby to vypadalo jako tříminutový klip dělaný šest týdnů, a ne jako sedmi minutový klip za tři týdny. Byla to prostě trochu šílenost, o to to bylo asi intenzivnější a zajímavější zážitek.
Hudba se mi na práci moc líbila, je skvěle vyvážená, dobře vyklidněná s přízrakem dramatického finále, bez masturbačních sól a přebytečných kudrlinek, zpěvů, lyrická, s prostorem pro představivost a plynutí. Takže jsem si práci moc užil.
Pohádka je složitá skladba. Nejen, že je pro animátora docela dlouhá, ale je částí mnohem většího celku. V podstatě dalo klukům asi práci ji pro mě vůbec vyseknout z celého rámce skladeb, které jsou v podstatě jednou kompozicí a jedním příběhem.
Na začátku jsme si museli vyjasnit o čem to vlastně bude, že je to pouhý fragment příběhu, ale musí zapadnout do obrazu celého alba. Tak Vám to rád trochu přetlumočím, pokud jste to viděli a nerozumíte tomu.
Jedná se o poutníka muže a sochu ženy. Poutník je zahalen v těžkém plášti své apatie ve vztahu, je zelený, nemocný, vyčerpaný, unavený vztahem i prací na tom všem, socha je nahá, odkrytá, ale tvrdá, neměnná, v jasném postoji, který nehodlá změnit ani za tisíc let. postoj je defenzivní a ofenzivní zároveň, výhružně překřížené ruce na prsou, které oslabují sexuální zjev, podtrhují panovačnost, svrchovanost, věčnou výčitku. V jemném odrazu jde občas postřehnout, že se jí pohybují ústa, ale nemá to význam pro poutníka.
Poutník prochází temnou rozbouřenou krajinou, což je symbol celkově jejich vztahu, kdy z krásného romantického podvečera projdou fáze až do neprůchozích temnot a věčných bouří bezvýznamných hádek.
Prochází přes ruiny věcí, zaparkovaných aut a vraků, které symbolizují různé společné zájmy a cesty, po kterých zbylo jen torzo. Prochází kolem náhrobků společných materiálních věcí a majetků - to symbolizuje kámen, jako věcné břemeno, dluhy, půjčky, domy, byty, zahrady, ze kterých se staly pomníky nezávislosti, a které shrbily záda poutníka a přesto mu nedonesly očekávané štěstí, ani ve vztahu. V centrální pozici je hořící lebka, jako symbol pracující smrti, energie člověka, kterou musí vynakládat každý den, jen aby zaplatil dluhy, poplatky, jídlo, oblečení atd., přesto to nestačí dát tomu život na oltář, symbolicky tam leží mobil a klíče - symbol dnešní doby v každodennosti, předměty, které musíte mít pořád u sebe, pro které se jednou udřeme k smrti.
Poutník prochází postupně k chrámu, který symbolizuje svatyni lásky či vztahu, ale který přesto, že byl kdysi na výsluní, krásně a efektivně vystavený, je dnes přízrakem v noci, temným, s řídlem uvnitř, ale už to není zřídlo života, spíš zkázy, voda je ledová, mrtvá, stejně jako každodenní život po boku někoho, kdo už Vám v podstatě nerozumí a nemá na Vás trpělivost.
Jakmile poutník vejde do chrámu, kamera se točí dokola a zjistíme, že nemá kudy vyjít ven. Nezbývá mu než se ponořit do studny a dopracovat se do nejhlubších problémů i radostí.
Sochy ženy se objeví už před chrámem, vevnitř a pak v nejtajnější svatyni. Doufal, že když se dostane až dovnitř, najde tam ji, z masa a krve, ale ona je studená a z kamene všude, a ani pokus proniknout do nejosobnější roviny se nedočká žádného efektu. Poutník se musí nahý ponořit, zbavit se veškeré ochrany, podniknout nebezpečnou cestu, kde nemůže dýchat, a nahý a vysílený si kleknout před ženu, která je ale z kamene a už s ní nic nepohne. Takže i když už byl slepý, zaslepený celou dobu, teď si fyzicky odejme oči, aby už neviděl, a obětuje je na její oltář, bez odezvy. Maže ji svou krví, bez odezvy. Je pozdě.
tak se plazí zpět, a vanou (která symbolizuje osobní rovinu, vana jako intimní očista, spojená se vztahy, romantikou atd), v tomto případě odporné mísy plné symetricky zrcadlených lebek, které symbolizují neodčiněné viny, pořád se opakující, protože člověk se změnit nedokáže.
Vyplaví se zpět do chrámu, zabarví vodu svou krví, očistí sám sebe, ale vrhne zapálenou lebku materiálních statků soše přímo do obličeje, zbaví se břemen, socha v plamenech vášní, peněz, i zkázy. Nijak se jí to nedotkne. Maximálně ji zasype padající chrám vztahu, to ji může zničit, ale nemusí.
Poutník odchází, krajina hoří, chrám hoří, vztah se rozpadá ve zkáze. Poutník je už slepý a odevzdaně odchází, neočekává nic, kromě zkázy. Která přichází v příští skladbě.
Každopádně pozoruhodná zkušenost. Lyrické roviny skladby i příběh, který kapela chtěla vyprávět se odráží v temnotách klipu, i když jsem to samozřejmě dostatečně zkroutil a ušpinil svými prackami a svým expresivním ryze subjektivním vnímáním věci.